Městská

O cestování hromadnou dopravou toho bylo napsáno spousty, ale to mě neodrazuje od psaní o něm. Nevím jak nazvat svůj vztah k němu, ale má v mém životě významné místo. Samozřejmě mě několikrát zachránilo, několikrát zradilo, ale hlavně mám za to, že pokaždé bylo jiné. I když si nedokážu vzpomenout na každou jízdu, některé jízdy, tratě, dopravní prostředky byly, jsou a asi i budou pro mě důležité. Tak jako pro mě bylo dojíždění z Touškova do školy ve Stodě denním chlebem, poté pendlování mezi Touškovem a Domažlicemi rytmem v týdnu a poté cestování z Touškova do Brna předěl, který mi znovu a možná definitivně zrušil jasnou představu o tom, co znamená domov, je pro mě teď součástí mého Alltag (všední den) cestování zdejší Bahn-soustavou. Samozřejmě je funkční, přehledná, spolehlivá, environmentálně příznivá, bezpečná a určitě ještě nějak jinak skvělá doprava. Společně s tím, že mám platný lístek, si to užívám. Jenže užívání si něčeho nemusí být vždycky to nejdůležitější.

Pamatuju si na jeden seminář z etnografie, kde bylo řečeno, jak zajímavým výzkumným terénem může být tramvaj. I v S a U-Bahnech může člověk vidět neuvěřitelné množství jevů. A je zajímavé si jich všímat. Tady v Hamburku žije spoustu různých lidí a nejde jenom o barvu pleti. Samozřejmě cestují v různý čas na různých tratích za různým cílem. Potkávám vážené a vážné bílé postarší muže v kabátech s kloboukem na hlavě čtoucí finanční nebo kulturní rubriku die Zeit. Bezdomovce a alkoholiky, bezdomovkyně a alkoholičky, tiché i hlasité, spící i bdící. Důstojné dámy v kožešinách cestou z/do divadla. Lidi z byznysu i lidi, kteří jsou v Čechách ekoteroristé nebo havlisté. Rodiny, skupiny v družném hovoru, samotáře. Poslouchám cizí telefonní a jiné hovory, hudby z telefonů a rádií, hlášení na nádražích. Cítím parfémy, jídlo, alkohol, smrad a doteky, kterým se člověk nevyhne.

Kromě vnitřku sleduju i okolí. Projíždím nejrůznějšími (sou)částmi města. Vidím lidi na ulících, ale taky silnice, koleje, továrny, řeku. Mám rád i místa, která nepatří nikomu: pangejty, parky a okolí nádraží Altona, okolo kterého vlak jede obloukem a které je pro mě taková Trnkova zahrada, i když bych mohl říct brownfield. I v podzemí člověk vidí něco, ať už grafitti, opraváři, jiné koleje a zařízení nutná pro chod provozu, což jsou místa, která lákají nedostupností, zákazem a nebezpečím. Vidím podpisy lidí, událostí a časů na tvářích budov. Sleduju počasí a denní období. A taky vidím billboardy. A jinačí reklamy, venku i vevnitř. Ostatně jako všude.

Některé tratě znám, na některých místech jsem poprvé. Stejně tak je to i se situacemi, některé člověk zažije několikrát až mnohokrát, některé jen jednou. Ty neočekávané mám rád. Pamatuju si, když jsem jel špatným směrem a vystoupil jsem na úplně jiném místě. Nebo když jsem se musel tísnit s ostatními lidmi v náhradním autobusu, kde bylo tak plno, že lidi, kteří chtěli nastoupit, blokovali zavírání dveří a při jízdě jsem se chtě nechtě musel tlačit na mladou slečnu. Jí, jejímu příteli i ostatním tlačícím se a tlačeným to ale přišlo vtipné a mě taky. Už jsem pouštěl lidi sednout i jim uvolňoval cestu ven, radil jsem jim i jsem si nechával radit. Ze začátku se mi přihodilo, že jsem jel načerno, stejně jako se mi parkrát stalo, že jsem pil alkohol. Obyčejně ale dodržuji předpisy a zároveň chápu, když se to někomu nepovede. Jednou na mě spadla opilá paní, která by v Čechách byla nepřizpůsobivá. Před upřenými zraky vagónu jsem se jí na omluvu odpověděl, že všechno je v pohodě a ona mi řekla, že to není její způsob získávání známostí. To byl asi největší kompliment v S-Bahnu, co mi kdo řekl. Jestli jsem dobře rozumněl. A když nepočítám ty pohledy školaček. Kromě toho ale jezdím i v čepici, se sluchátky, jsem absolutně anonymní a někdy si u toho stíhám i číst. Někdy to tak prostě je.

Městská pro mě znamená město. V ní jsem jeho součástí.

P.S.: Graffiti, Hamburg a S-Bahn mají společnou dlouhou historii. http://video.google.com/videoplay?docid=-5008259197450191042