Jedny z mála věcí co tady dělám jsou ty, co mě nestojí peníze. Je vynikající, že tady je to mezi jinými i kultura s tou skvělou kartičkou, to je jedna z nedocenitelných věcí, doopravdy, ten nápad je úžasný a kéž by se to ujalo i jinde (pro nové studenty Universität Hamburg je k dostání tzv. Freikarte, která umožňuje vstup do vybraných muzeí a divadel zdarma do konce prosince). Nechci to „salámisticky“ shazovat, ale ta nulová cena je doopravdy významný faktor, přesto člověk nemůže říct, že znamená bezcennost. Jenom na okraj chci taky říct, že jsem neviděl nikoho z lidí, co té kartičky využívají, se chovat nějak neslušně, zneužívat té možnosti. Samozřejmě že ne všichni stálí návštěvníci opery jsou štěstím bez sebe, když vidí lidi bez společenského oděvu, ale na druhou stranu nikoho nepeskují, takže ekologická stabilita se drží.
Chtěl jsem ale napsat nějaký postřeh o zážitku z cizojazyčné kultury. Moje němčina samozřejmě není úžasná, aby dokázala zachytit niance jazyka, dokonce stěží chápe význam celého představení. Jenže kromě jazyka může člověk vnímat spoustu ostatních věcí. Je to podobné situaci, kdy osleplý člověk zlepšuje své ostatní smysly.
Myslím, že jazyková bariéra nastavuje člověku zrcadlo. Může mu ukázat, co si doopravdy myslí, jaké jsou jeho předsudky. Právě ta bariéra jazyka nechává člověka stranou a působí jako membrána, která propouští diváka k souznění s hrou jen když hra samotná to dovolí. A když nepropustí, člověk po membráně sklouzává, přičemž tenhle pohyb člověku ukazuje jaký vlastně je. (Určitě už někdo někdy psal o estetice pohybu a myslím, že člověk je svým pohybem jedinečný a proto nás tak baví se dívat na pohybující se lidi a vlastně i pohybovat se.)
Osobně jsem tady kultury zadarmo zažil celkem dost a dost různorodé. Asi nejzvláštnější pocity mám z klasických představení, z opery, ze Schauspielhausu. To je pro mne cizí prostředí, necítím z něj autenticitu a je pro mě těžké se dostat do do membrány. Hry obvykle trvají dlouho a jsou honosné, v publiku je spoustu lidí v oblecích, budovy jsou slavnostní. Je jednoduché se opeře vyhýbat, stejně jako jí nechápat. To ale rozhodně nejsou argumenty proti opeře. Opera a vůbec velké klasické hry mají své místo a je dobré je vidět. Přinejmenším kvůli „řemeslné“ stránce, ale hlavně kvůli něčemu důležitému ve sdělení. Je to něco, proč přetrvávají a to něco překonává i malicherné hranice jazyka.
Mám dva protichůdné zážitky z kultury. Humor a autenticitu. Vlastně spolu souvisí, autenticita je pro humor důležitá. Je pro mě těžké psát o humoru, nejsem často vtipný, nevím jestli mám humor rád, nevím co si o něm myslet. Můžu ale říct, že je málo horších věcí než špatný humor. A ten jsem tady zažil a patří to k nejsilnějším chvílím. Přeplácaná lacinost s oplzle lascivní poetikou zkrátka člověk pochytí z cizí řeči i když nechce. Der Raub der Sabinerinnen byl pro mě vrchol a už nechci víc. Na druhou stranu jsem ale zažil i humor, co mě bavil, autentický, bez zbytečných rekvizit. To byl moment, kdy sem se cítil uvnitř membrány, cítil jsem, že rozumím. Vlastně to bylo jediné představení, kde jsem byl sám cizinec.
Ještě jsem chtěl říct jak je vnímání představení podobné poznávání cizího člověka. Jazyková bariéra je překonávaná silnějšími dojmy a pak nadruhou stranu dovede postavit zeď tomu co nefunguje. Někdy je zkrátka třeba odejít včas a když se to nepovede, tak je to člověku líto a je to únavné. Rozdíl je ale v roli diváka a společníka, kdy je vlastně člověk taky herec. Kultura a lidi jsou pro člověka důležité právě pro ty důležité věci, o kterých se těžko píše.
Nejlepší věci jsou zadarmo a nejlepší kapitál je ten kulturní s lidskou tváří.
